Obtížná cesta mě už v mládí naučila nebát se, vzpomínala Ivana Janů

Jednou z laureátek letošních cen Flamma byla Ivana Janů, právnička, porevoluční politička, ale hlavně dlouholetá soudkyně Ústavního soudu. Během večera Právničky na Jatkách, kde se ocenění předávala, ji zpovídal moderátor Jaroslav Kramer. Rozhovor o obtížných začátcích na stavbách, osudovém rozhodnutí neemigrovat nebo také o ženské odvaze překonávající tu mužskou zachycuje následující text. 

---

Obtížná cesta životem člověka zlomí nebo zocelí. Ivana Janů zosobňuje to druhé. Tatínek byl sedlákem na gruntu ve středních Čechách a v éře budování komunismu odmítl kolektivizaci. Stal se třídním nepřítelem a tento cejch se rázem týkal celé rodiny. Patnáctiletá Ivana mohla zapomenout na studia i na vyučení a v podstatě musela ze své domovské obce utéct. Od 15 let pracovala na stavbách v podniku Zemědělské stavby Praha. Díky této zkušenosti se přestala bát, protože zjistila, že je schopna se i za velmi nepříznivých okolností uživit a zároveň zvládnout velmi drsné prostředí mezi stavebními dělníky. 

Měla jsem štěstí na lidi 

Během této práce zároveň poznala řadu velmi vzdělaných lidí, například těch, kteří byli vyhozeni z pražských výzkumných ústavů. „Jestli jsem v životě někdy měla štěstí, tak to bylo na lidi, takže tato skupina těch taky vyhoštěných mě po téměř dvou letech doporučila na střední stavební průmyslovku v Praze Dušní, kterou jsem vystudovala,“ vzpomínala. V roce 1966, kdy maturovala, se režim začal s postupným příchodem Pražského jara trochu uvolňovat, přicházel první závan demokracie, a ona se v tom období dostala na Právnickou fakultu.  

V osudovém roce 1968, kdy byla ve druhém ročníku, se jí jako mnoha jiným poprvé otevřela možnost vyjet za hranice. Vycestovala do Anglie, kde pracovala jako au pair. Tam zažila vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Musela se rozhodnout vlastně pro celý život, jestli zůstane a tím pádem emigruje, anebo se vrátí. „Poněvadž už jsem měla za sebou překonávání různých těžkostí, řekla jsem si, že se vrátím, protože jinak bych vzdala naději účastnit se případných politických změn, pokud by k nim došlo“, ohlédla se za jedním z klíčových momentů svého života Ivana Janů. Bohužel netušila, že následující normalizace potrvá dalších 20 let a bude velmi tíživým obdobím. 

V roce 1989 se jí splnilo to, v co doufala při svém rozhodnutí nezůstat v Anglii. Od začátku mohla být u velké společensko-politické změny, která se odehrávala, a u budování demokratického právního státu v Česku. Během své následující kariéry byla poslankyní České národní rady a Poslanecké sněmovny. Působila jako soudkyně a místopředsedkyně Ústavního soudu, což je jedna z nejprestižnějších právnických pozic v zemi. Zastávala také funkci předsedkyně Úřadu pro ochranu osobních údajů. 

Leckoho se dnes může zmocňovat obava, zda se hodnoty, na kterých se v devadesátých letech stavělo a o něž se usilovalo, v poslední době nevytrácejí. Ivana Janů, ale zažila mnohé, takže neklesá na mysli. „Byla bych ovšem velmi nerada, kdyby Česká republika klesla na úroveň Maďarska nebo Slovenska, pokud jde o právní stát. To by byl pro nás všechny velký debakl,“ zdůraznila. 

Žena odvážnější, než všichni muži 

V rozhovoru zazněl také následující citát: „Věřím, že neexistuje místo ani čas, kdy není správné mluvit pravdu“. Řekla jej ve své závěrečné řeči před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii v Haagu Biljana Plavšičová, někdejší prezidentka Republiky srbské, která vznikla v roce 1992 za války v Jugoslávii s deklarovaným záměrem chránit zájmy Srbů v Bosně a Hercegovině.  

Plavšičová byla podle Ivany Janů – někdejší soudkyně mezinárodního haagského tribunálu – velkou nacionalistkou a rozpoutávala nacionalismus, který byl hnacím motorem konfliktu. Po jeho skončení čelila obžalobě a sama přijela do Haagu, kde chtěla vyvracet obvinění proti ní vznesená. Prostřednictvím svých právníků se ale postupně seznámila s důkazním materiálem, který zachycoval utrpení tisíců lidí, jež způsobily etnické čistky. „Byla spáchána spousta velmi závažných válečných zločinů a zločinů proti lidskosti,“ přiblížila Ivana Janů.  

Plavšičová pak během procesu prošla určitou vnitřní konverzí a jako jediná žena z vysoce postavených státníků (Slobodan Miloševič, Radovan Karadžič a gen. Radko Mladič), které tribunál v průběhu své existence odsoudil, přiznala vinu. „Udělala to velice emotivním způsobem, kdy říkala, že v té válce podle mnoha lidí Srbové ztratili noblesnost své povahy a že ona nechce, aby bosenští Srbové skončili v jeskyni, že jejím přáním je, aby v oblasti Bosny došlo k usmíření,“ uvedla Ivana Janů.

Ačkoli je současnost rozjitřená, o usmiřování a laskavost jednoho k druhému a pohodu ve společnosti musíme podle ní usilovat všichni, kdekoliv jsme. „Každý se o to může snažit kolem sebe, třeba vůči svým podřízeným nebo v rodině a vlastně je to jednoduché, jen se na to musí myslet a náš obor k tomu přímo vybízí“, sdělila malé, ale důležité poselství velká žena českého práva.  

Na závěr ještě dovedla nádherně pobavit svou odpovědí na otázku, co jí dělá radost: „Mně už dělá radost skoro všecko. Třeba mám radost, když se ráno znovu probudím.“